Jedna letní noc

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Co se může stát jedné letní noci? Všelicos, obzvláště v létě.

Večer. Slunce už opustilo nebeskou báň a poslední paprsky osvěcovaly vzdálené vrcholky horizontu. Pavel seděl v křesílku, v ruce sklenku Armagnacu, ze které pomalu upíjel. Díval se dokořán otevřeným oknem své pýchy, malého domku, který si vybudoval vlastníma rukama z původní zahradnické kůlny. Stromy na zahradě se postupně halily do tmy a jejich stíny rozehrávaly Pavlovu fantazii. Nemyslel na nic. Úžasný prostředek, jak si vyčistit hlavu od každodenních starostí v práci. Termíny ho nehonily a cholerický šéf byl daleko. Kéž by to tak mohlo být napořád, pomyslel si náhle, ale pak si uvědomil, že by ho to vlastně ani nebavilo. Ke svému životu potřeboval určité napětí, stres a shon, jedině tak mohl zapomenout. A náhle se to objevilo znovu. Trpká vzpomínka mu projela hlavou jako žhavý drát, který nemilosrdně drásal jeho vědomí. Tenkrát byl den skoro jako dnes. Ne, nesmí se tomu znovu poddat, musí proti tomu bojovat, nesmí si na to zase vzpomenout. Pavlovi se zkřivila tvář vnitřní bolestí. Nejde to. Nikdy nezapomene. Jak bylo bláhové si myslet, že by mohl zapomenout. Už to bude dobrých patnáct let, vlastně ne, šestnáct. Šestnáct dlouhých let, kdy se to stalo.

Jako rána pěstí se mu vrátila vzpomínka na ten nešťastný den, kdy jeho láska, pro kterou se rozhodl domek vybudovat, odešla z jeho života navždy. Měli se ten den sejít u zahrady. Věděl, že už dávno chtěla a toužila po tom, aby se zahradou něco udělal. Oběma jim bylo na ní společně krásně, i když tam byli dohromady jen třikrát. Tenkrát jel napřed, ona musela ještě něco zařizovat v práci a on ji chtěl překvapit večeří a plánem na domek. Marně čekal hodinu, dvě, tři. Zmocňovala se ho panika a strach. Bál se o ni, že se jí něco stalo a vlastně i o sebe, že ho nechala. Pavel jen ztěžka navazoval známosti kvůli své introvertní povaze. Nakonec to nevydržel a vydal se na nádraží, kam měla přijet. Ve dveřích na perón se srazil s výpravčím v červené čepici. Hrůza v očích železničáře nebyla jen od leknutí. „Dnes už žádný vlak nepojede,“ informoval Pavla, „V Příchvěticích se stalo neštěstí, a tak místo vlaku jezdí autobusy.“ Příchvětice, tam se přeci přestupuje z autobusu na vlak. O den později se Pavel dozvěděl krutou pravdu. V momentě, kdy vlak přijížděl k perónu, jakýsi opilec zavrávoral a jak padal, srazil Janu, tak se jeho láska jmenovala, přímo před lokomotivu. Už nikdy se své Jany nedočkal. Řekl si, že musí udělat to, co měl v plánu pro ně oba. Vybudovat malou chatku a slovo, které dal sám sobě, dodržel.

Listí v zahradě se rozšustilo. Kapky se spouštěly z oblohy letní noci jako parašutisté při invazi. Vzduch se zvolna čistil a osvobozoval z dusné peřiny. Ozvalo se zaťukání na dveře. Pavel tomu nevěnoval pozornost. Vždyť kdo by se také takhle pozdě večer k němu dobýval, navíc, když jeho zahrada je hezký kousek stranou od výstavních chat a vil, které si lidé vybudovali o kus dál. Zaťukání se ozvalo znovu, tentokráte důrazněji. Pavel sebou trhl, když si uvědomil realitu tohoto zvuku. Vyskočil z křesílka, až drahocenný alkohol vyšplíchl ze sklenky. Současně s třetím zaklepáním se probral ze svého leknutí a překvapení a hlasitě zvolal: „Ano, už jdu!“ Přešel ke dveřím a otevřel je. Za nimi stála štíhlá, asi dvacetiletá dívka, tmavé a dlouhé vlasy zplihlé deštěm. Promočené vzdušné letní šaty se jí přilepily na tělo, a daly vyniknout kráse jejího mládí. Pavlův pohled instinktivně sjel na ňadra bez podprsenky. Naprázdno polkl a přiškrceným hlasem se příchozí zeptal: „Co potřebujete, co vás ke mně přivádí?“ Pohlédla na něj prosebně svýma zelenýma očima, připomínajíc kočku a Pavel sám začal odpovídat za ni. „Chcete se schovat před deštěm a můj domek je v okolí jediný.“ Dívka mlčky přikývla. Pavel ji vpustil do domku se slovy: „Tak pojďte, tady se můžete usušit.“ Dívka se pousmála a vstoupila. Jak procházela kolem Pavla, její vůně ho přímo zelektrizovala. Jak je to dávno, co naposledy trávil večer v dámské společnosti? Jen žádné vzpomínky, přikázal si. Dívka se nerozhodně zastavila uprostřed největší místnosti domku. Pavel se na ni znovu podíval s netajeným obdivem její krásy. Někoho mu připomínala, ale nevěděl koho. Chvilku trapného ticha přerušil Pavel svým probráním se ze zamyšlení. „Pojďte dál, tedy vedle se můžete převléknout do suchého. Nebudou vám vadit tepláky? Nebojte, jsou čisté. A tady si vezměte košili. Já vám zatím připravím něco na zahřátí.“ Dívka se znovu mlčky pousmála, vzala si Pavlem nabídnuté šatstvo a přesunula se do vedlejší místnosti. Pavel mezitím postavil vodu na čaj a vyndal druhou sklenku na alkohol. Rychlovarná konvice právě cvakla, když neznámá dívka přišla zpět oblečená do tepláků a košile, která jí byla evidentně velká. Vyřešila to uzlem na břiše. Horní knoflíky nechala rozepnuté, a tak docílila zdání hlubokého výstřihu. Pavel nalil vodu do hrnku s čajem a hrnek spolu se sklenkou postavil na stolek. „Posaďte se,“ nabídl jí křesílko, kde sám ještě před pár minutami seděl. Sám se posadil do druhého, zády ke stěně. Nemluvná dívka se znovu pousmála, posadila se a zvedla sklenku Armagnacu. Konečně promluvila. „Na zdraví a děkuji, že jste se mě ujal,“ pronesla sametově hedvábným hlasem. Pavla těch pár slov doslova zahřálo u srdce. Radost z vykonaného dobrého skutku mu učinila značné potěšení. Přiťukli se sklenkami a oba upili zlatavé tekutiny. „Pokud nejdete na návštěvu k někomu tedy z osady, tak dnes už se nikam nedostanete. Poslední vlak jel před půl hodinou,“ informoval ji Pavel, kterého při slovech o vlaku zase píchlo u srdce. „Aha,“ prohodila tiše. „Co teď?“ „Podívejte, já nevím, jak bych vám to mohl říct, ale,“ váhal, „vedle, jak jste se převlékala, můžete přespat. Je tam rozkládací gauč pro dva.“ Zarazil se. „Nebojte se, já budu spát tady. Mám tu lehátko a spacák.“ Dívka se zase pousmála a tiše odpověděla: „A co když to uděláme opačně, přeci jen jsem nezvaný host.“ Pavel zásadně nesouhlasil. Role rytíře mu šla sama od sebe, ačkoliv mu táhlo na čtyřicítku a zkušenosti se ženami měl po odchodu Jany minimální. Dívka ale trvala na svém. Pavel nakonec rezignoval, když viděl, že dívku nepřemluví ani vylíčením nepohodlnosti skládacího lůžka. Dopili sklenky a dívka ho požádala, jestli by si mohla jít lehnout. Pavel vyndal skládací lůžko a spacák, načež se sám přesunul do vedlejší místnosti sloužící jako ložnice. Už usínal, když se potichu otevřely dveře a dívka vklouzla pod deku vedle Pavla. „Tam se vážně nedá spát,“ řekla. Pavel se chtěl přesunout na skládací lůžko, ale dívka ho zadržela. „Jestli ti nebudu vadit, tak se můžeme v klidu vyspat oba,“ zatykala mu. Pavel zaváhal, ale pak uviděl v jejích očích něco, co mu opět přišlo povědomé. Zůstal. Netrvalo dlouho a měl šanci si připomenout i jiné dovednosti než rytířské chování.

Ráno vstal, opatrně neznámou přikryl, šel se umýt a připravit nějakou snídani. Čaj, chléb s máslem, paprika, to musí stačit. On by si snídani odbyl jen krajícem chleba a porcí guláše, ale dámská společnost vyžaduje přeci jen trochu víc invence. Na nákup se chystal až dnes, a tak musí vystačit to, co je v zásobě. Vida, džem, ten se hodí. Byl uprostřed příprav, když se ve dveřích objevila dívka. „Můžu se opláchnout?“, zeptala se. „Jistě, tady vedle je malá koupelnička,“ odpověděl Pavel. Dívka se kolem něho protáhla a lehce ho přitom pohladila po zádech. Koho mi jen připomíná, ptal se sám sebe Pavel. Dodělal snídani a dívka se vrátila už ve svých šatech. Posadila se nenuceně do křesílka a s chutí se zakousla do krajíce chleba s máslem. Nožem si nabírala džem a zapíjela doušky čaje. Bylo vidět, že ji pěkně vyhládlo. Pavel se na ni díval s úsměvem a stále se snažil vzpomenout si, komu je tak podobná nebo odkud ji zná. Dívka dojedla a podívala se na nástěnné hodiny. Už bude deset. Zvedla se a Pavel vyskočil z křesílka. „Díky moc za azyl. Byl jsi úžasný, Pavle.“ „Není zač,“ usmál se a v ten moment mu došlo, že se vlastně jeden druhému vůbec nepředstavili. Jak tedy mohla dívka znát jeho jméno? Že by se opravdu znali? Odkud? „Musím běžet, teď už mi něco pojede,“ řekla s úsměvem neznámá. „Ale máš to tady moc hezké, něco takového bych si taky přála mít. Díky a třeba někdy ahoj,“ dodala a vykročila ke dveřím. „Jak se jmenuješ?“, vyletělo z něj. „Jana,“ řekla mezi dveřmi. To není možné, proletělo mu hlavou. To přeci nemůže být moje Jana. Ano, Janě se podobala! Skočil ke dveřím, ale dívka už byla pryč, jako by tu nikdy nebyla. Pavlovi to vrtalo hlavou i později, když opět jeho zrak směřoval z okna ke vzdálenému horizontu s vědomím, že mu z peněženky zmizelo pět tisíc.